Lezci.com

Sportovní lezení

Technika lezení

Strečink

Klasif. obtížnosti

Základní techniky lezení
Stěnové lezení
Jedná se o základní a nejčastěji používanou techniku pro zdolávání všech stupňů obtížnosti. Lezec pro postup využívá v maximální možné míře nohou, které zvedají většinu tíhy těla. Pohyb vzhůru by měl být plynulý a přirozený podobný běžnému koordinovanému pohybu v životě. Začínající lezci by se měli vyvarovat extrémních rozsahů v kloubech a volit vždy přirozenou variantu postupu - stupy a chyty by neměli být příliš daleko od sebe. Při správném zvládnutí techniky nohou lze v položených a kolmých stěnách šetřit sílu paží pro obtížnější převislé úseky. Je známo, že nohy dokážou vyvinout 4x větší sílu než paže (maximální), a s vytrvalostí se rozdíl ještě zvyšuje. Při zdolávání převislých úseků lezec co nejvíce přitlačuje boky ke skále, čímž alespoň z části ulehčuje přetíženým horním končetinám.
Lezení rozporem
Tato technika se využívá při lezení koutů, kde je možné rozkopnutím nohou do vedlejší stěny velmi ulehčit postup vzhůru, zvýšit stabilitu postoje, případně "orazit". Technika je založena na principu protitlaku a klade velký důraz na kloubní pohyblivost v kyčelních kloubech. Velikost rozporu by neměl omezovat průběh dalších pohybů.
Komínové lezení
Komínové lezení neboli vzpírání lze využít v úzkých komínech, kde záda tvoří jednu opěrnou část a druhou zajišťuje protitlak nohou nebo nohy jedné. Pohyb vzhůru vychází z rukou v kombinaci se zapřenou nohou současným vzepřením vzhůru. Opět bych zde zdůraznil dobrou pohyblivost a elastičnost svalů dolních končetin. Obecně lze říci, že kvalitní strečinková průprava by neměla chybět v tréninkovém deníčku žádného lezce.
Spárové lezení
s vkládáním prstů
s vkládáním rukou
pěstí
celým tělem
Spárové lezení s použitím prstů spočívá v zaklínění prstů a následném přitáhnutí. Pro nohy je nutné hledat drobné stupy, které pak částečně ulehčí rukám. Při tomto způsobu lezení velmi trpí kloubní pouzdra jednotlivých článků prstů. Pro delší cesty je vhodné tejpování, které může zabránit drobným oděrkám. Do otevírající se spáry lezec vklíní prsty natažené ruky palcem dolů a přitažením dojde k pootočení a zaklínění. Pro zužující se spáry platí obrácené kladení rukou (palec vzhůru), svěrný účinek vytvářejí klouby prstů. Pro obě spárové techniky je důležitý stálý tah směrem dolů.
U spárového lezení s vkládáním rukou se funkce rukou mění podle sklonu skály. V položeném a kolmém terénu plní sevřená ruka stabilizační funkci a leze se nohama. V převisech je tomu naopak. Zaklíněné ruce přebíraní hlavní funkci lezení a podle šířky spáry rozlišujeme dvě techniky: spáry na celou ruku spáry na část ruky V prvním případě se dolní ruka vkládá do spáry palcem nahoru a zaklínění je navozeno zatlačením palce dolů do dlaně. U horní ruky je tomu naopak. Ruka se vloží palcem dolů a zaklínění se provede pootočením při současném tahu dolů. Pokud se do spáry vleze pouze část ruky, potom se obě ruce zavádějí palcem dolů; ruka se pootočením zaklíní o kloub sevřeného ukazováku. Pozor na zvýšené riziko zranění, zátěž je nasměrována pouze do jednoho bodu.
Spárové lezení s použitím pěstí. Ruce se vkládají do spáry s nataženými prsty. Svěrného účinku se docílí sevřením rukou v pěst. Podle šířky spáry je palec sevřený v pěst nebo se přitlačuje k ukazováku. Nohy podpírají celé tělo a tím snižují zatížení pěstí.
Spárové lezení celým tělem je nejméně příjemné a zároveň nejvíce nebezpečné ze zmiňovaných technik. Leze se zapřenou paží případně ramenem o jednu strany spáry. Pro úzké spáry platí jedna natažená paže tlačí na vnitřní plochu spáry a rameno vytváří protitlak (pohyb vývrtky). U širších spár je tlak vytváří ohnutou paží (předloktí a ruka) s protitlakem ramene. V obou typech spár se noha zafixuje zaklíněním kolena. Volná vnější noha a ruka plní opěrnou funkci na hraně spáry.
Lezení na tření ("rajbas")
Tato technika vychází ze stěnového lezení, kde nohy plní hlavní funkci při pohybu nahoru a horní končetiny zajišťují pouze opěrnou a rovnovážnou funkci. Pohyb v cestě by měl být plynulí, rovnoměrný a rozvážný. Lezec zatěžuje rovnoměrně obě dolní končetiny. Při změně pozice je nutné co největší zatížení plochy lezečky opěrné nohy. Ruce jen lehce opírají o skálu (neodlehčovat nohy). Pozor při pádu hrozí nepříjemné odřeniny o skálu (v položených cestách). Od pomlácení může pomoci otočení čelem do směru pádu a běh po skále.
Nebeská pata
Technika používaná ve vyšších stupních obtížnosti hlavně převisech spočívá v zaháknutí paty v úrovni ruky za dostatečně veliký chyt. Tím dojde k odlehčení paží a lezec může „orazit“ nebo přebrat jiný chyt.
Dynamická změna chytu ("dynamo")
Používání této techniky může být rozmyšleným tahem lezce nebo zoufalým chňapnutím do neznáma. K zoufalému pokusu se uchylují hlavně začátečníci při nedostatku sil nebo přecenění svých schopností. Zkušeným lezcům pomáhá tato technika v překonávání úseků, které jsou sporé na chyty případně s velkou vzdáleností mezi sebou. Dynamická změna chytu je náročná na správnou koordinaci pohybů. Lezec se musí ve spráný okamžik odrazit a trefit chyt do kterého přechází ještě před tím, než jeho tělo stačí nabrat opačný směr pohybu. Tento postup je velmi náročný s přihlédnutím na další negativní faktory ovlivňující lezce (morálové hledisko, nedostatek sil atd.).
Protlačení na chytu
Použití této techniky spočívá v přitažení se na chytu, protlačení a následném vzepření. Tím dojde k uvolnění druhé paže a přebrání dalšího chytu. Použití ve všech druzích lezení, vždy podle typu a struktury skal.
(Martin)

L E Z C I .

C O M

climbing is my life