sUSAn Trip

| autor: Zuzka


Ahojda větráci, kamarádi a milovníci cestovacího dobrodružství!!! Po vzoru Káti Pospíchalové a natruc projevené nedůvěře Soba, jsem se rozhodla, že se s vámi budu dělit (pokud možno pravidelně) o své zážitky z kontinentu hamburgrů


 

 

 

 

 

 

Nejtěžší část cestování je návrat domů

Ač moje roční dobrodružství v USA již skončilo a mám za sebou i to poslední promítání pro kamarády, je tu stále jedna věc, o kterou mám čím dál nutkavější potřebu se podělit. Je to fakt, že z celého toho procesu odcestování (příprava na odjezd – loučení – odjezd – stýskání – postupné zpřetrhání některých vazeb z domova – zvykání si v cizině – užívání si svého nového poznaného pohodlí a nových přátel - příprava na loučení - loučení- odjezd domů- zvykání doma), je nejtěžší opravdu až ta poslední část. Bod, kdy jste opět doma, kde se toho za ten rok „zdánlivě“ moc neměnilo, vaše tělo už je v promrzlých Čechách, ale vaše dušička a srdce uvízli ve vyhřátém písku omýláném studenými vlnami pacifiku.

 

Toto je zatím nejtěžší období mého živůtku, je to fakt boj. Tedy rozumějte to tak, že i to zvykání v nové zemi je setsakra těžká věc a ježtě těžžší, je za  sebou nechat rodnou hroudu a zpřízněné osůbky. Problém tkví v tom, že ty dálky, nová a exotická místa, nová řeč, nové kulturní a osobní výzvy a překonávání svého vlasteneckého pudu jsou tak hrozně moc atraktivní. Lákají svou „neznamotou“ a v těle vyvolávají obří vlny adrenalinu, na kterých by se dalo surfovat. Touha po dálkách a nepoznaném, dovede neuvěřitelné divy a stesky a prázdno, které po milovaných lidech zbylo, tak nějak zaplní velmi rychle a přirozeně. Po návratu domů, však tyto adrenalinové přílivy naopak střídají odlivy a záplavy štěstí se ne a ne dostavit. Proč najednou nepřichází stejná touha objevovat svou rodnou zem a překonávat sám sebe v každodeních činostech ve své vlasti? Proč se ten smysl pro dobrodružtví s návratem domů najednou vytratil? Vždyť i hledání nové práce a prošlapávání již napůl zarostlých pěšin k některým blízkým lidem může být ohromně dobrodružný a napínavý příběh. Ale místo toho abych hleděla vpřed a pomyslně si brousila meč na prosekání trní zapomnění a odloučení, tak hledím zpět a sním o tom jaké to bývávávalo v prosluněné zemi pomerančů. Teskním po tom muži v hasičské civilní uniformě a nechci si připustit, že tomu všemu TAM je KONEC a nyní je třeba ZAČÍT TADY a TED.

Ale ono je jedna věc to vědět, že člověk musí hledět kupředu a začít se starat o to, jak se zapojí do běžného života v Čechách, druhá věc je to cítit. Ono to prostě nejde musem! A ač jsem se hned od příletu snažila vše urychlit: přechytračit vlastní tělo, aby jet lack byl co nejkratší, najít si práci co nejdříve a potkat všechny mé české kamarády nejlépe hned v prvním týdnu, tak to prostě urychlit nejde. Prostě nejde! Nevim jestli jsem jenom nějakéj přecitlivělej moc přemýšlející jedinec, ale prostě jsem si všechna tato opatření musela přikázat a stejně to nepomohlo. Naopak mi přijde, že čím dýl jsem doma, tím se ta zmatenost a nezakořeněnost více a více projevuje a prohlubuje. Přicházejí také zákeřné pochyby, zda je mé místo stále v Čechách. Jako by ten stezk měl inkubační dobu a teprve naplno propukl až nyní – po dvou měsících. Stezk a beznaděj se násobí se zjištěním, že přátelství před rokem opuštěná již získala pastelové vybledlé odstíny a přátelství a vazby nově nabyté v Californii, také postupně ztrácí svůj lesk přímo úměrně k vzdálenosti mezi námi s množstvím odloučených dní. Prostě teď nejsem sociálně zakotvená ani na jednom kontinentu. „Pluju v malé papírové lodičce uprostřed oceánu a jsem ztracená, vítr do plachet prostě nefouká. V dálce jsem již několikrát viděla hory na obzoru, ale zatím se z toho vždy vyklubala pouze jen mylná touha po břehu a kotevišti.“

 

Teď to zní jako děsná depka. Teda ona to děsná depka je, ale zase není tak zle. Musím si stále v těchto zdánlivě „beznadějných“ chvílích opakovat, jak je úžasné, že mám zdravé tělo a mysl a dobré lidi okolo sebe a že to ostatní už se časem zase nějak srovná. Asi mě tato životní lekce má naučit TRPĚLIVOSTI, které jsem do vínku nedostala příliš mnohoJ (Maminka by mohla vyprávět..) Musím tedy pozorně a trpělivě sledovat cestu- A ikdyž zatím nemám (opravdu nemááááám) tušení kam ta moje cesta vede, tak vím, že jedině trpělivostí a citlivým rozhodováním s otevřeným srdcem a myslí mohu jít tou správnou.

Omlouvám se za nepříliš optimistický a trochu ujetý report, ale myslím, že si tím můžete udělat relativně objektivní obrázek o tom, jak si to zavaříte, když si JEN TAK NA ROK, vyjedete žít do zahraničí. Já osobně se přesvědčila o tom, že má bláhová představa, na rok vycestovat a zas zpět a šup do systému bez mrknutí oka nebude big deal, byla opravdu bláhová. Už vím, že nás formuje vše co si prožijeme a že na naše vzpomínky a prožitky nemůžeme zapomenout, nemůžeme je vědomě silou zatlačit do šuplíku v naší mysli či duši, zamknout na deset západů a tvářit se že se nic nestalo. Je třeba je nechat doznít, tak dlouho jak bude potřeba, trpělivě je nechat brnkat na vaše city i rozum, bulet do polštáře, trhat fotky, hledat si letenky a job zpět, a oni pak samy postupem času najdou v našem rozhodování své místo. Takže jsem se tímto monologem právě odsoudila k trpělivému osamocenému veslování v mé papírové lodičce, a teprve čas ukáže ke kterému kontinentu a kterým srdcím dopluji.

 

Mějte se krásně, cestování se nebojte a žijte naplno, tedy naplno se smějte, naplno nadávejte a napln obrečte:D

 

Zuza Tomeška

 


 

Kalifornské podpultovky - Promítání fotek - v pondělí 12.12. 2016 v 19:30 v klubovně KTV TUL

 

Milí Větrákové, kamarádi, nadšenci, milovníci cestování, fandové vysokohorské turistiky v horách a kolemjdoucí, 

Zvu Vás do klubovny v budově KTV TUL na Harcově na promítání fotek a sdílení mých nezapomenutelných zážitků a zkušeností, které jsem načerpala na svém ročním výletu do sluníčkové Kalifornie. Přícházím se zaručeným receptem, jak z profesionální hlídačky dětí u San Francisca povýšit na prvotřídního dobrovolného sbírače odpadků v Yosemitech a dotáhnout to až na kariéru distančního tuláka Sierrou Nevadou,co smrdí jak staré ponošky a v noci sní potají o babičinných českých buchtách.

 

Poznámka: 
Kdo jste na konci listopadu navštívil přednášku Petra Koska o DCT,

tak se připravte na slabý odvar s dívčími puchýřky a strachem z medvědů:D


Doprovodný program:
- Miniochutnávka amerických moučníků
- Hudební vsuvka 

 

 

 

Zdraví Zuza s Klárkou (,která ještě dělá díru do světa v Peru):


Přijďte se pozastavit, zasmát se, obohatit se, vzajemně inspirovat, diskutovat, mlsat a zazpívat!

Těším se na setkanou:)

 

Zuza

 

 

 


Zpet z HORSKE VYZVY v Sierra Nevada

Ahojda Vetraci, po dlouhe dobe se zase ozyvam a hlasim, ze jsem prezila svoji velkou Sierra Nevadskou HORSKOU VYZVU. S Kamaradkou Klarkou jsme za posledni mesic usly okolo 450 mil Pacific Crest Trailu a John Muir Trailu, od severnich k jiznim kopeckum dechberouciho californskeho pohori Sierra Nevada. Vylet jsme odstartovaly na severu lake Tahoe u  Donner Summit, vzaly jsme to pres Half Dome u Yosemite Valley s tridenni zastavkou na Yosemite Valley Facelift s kulturnim programem pro dobrovolne sberace odpadku a zakoncily jsme to vystupem na nejvyssi horu kontinentalnich USA - Mt. Whitney. Znamenalo to pro me mesic plny neuveritelnych vychodu a zapadu slunce, povidani se srnkami, veverkami a datly v bezprostredni blizkosti a kazdodenni obdivovani horskych pasu z vrchu i z upati. Na druhou stranu to take znamenalo 35 dni bez teple sprchy, kazdodenni lepeni puchyru a bezesne noci plne chladu a prevalovani se aby me bolest kycli nevlezla az do mozku. Mnoho zazitku jeste vstrebavam a budu moc rada kdyz se s vami o ne budu moc podelit behem listopadu na mem promitani ve vrchlabske cajovne ci v libereckem kdesi.

 

Tady posilam ochutnavku z naseho horskeho dobrodruzstvi (fotografie Klara Gebhartova):

 

"V horach poznas pritele"

,,Kdyz nevis, bez do hor a zeptej se jich vlastnim srdcem"

"Kdyz jdes, sleduj cestu"

"Cim lehci bremeno si s sebou neses, tim se ti snadneji stoupa na vrchol"

 

Ted uz mi jen zbyva posledni tyden ve slunne Marin Country hned za cervenym mostem a pak hurra domu. Moc se tesim na prijemna shledani, spolecne lezeni a vyletovani do skal a hor:) Cus Zuza

 


Zimní ,,nácvik do hor“ v Yosech

Plán, vyrazit v zimě do Yosemite a dobýt Glacier Point na běžkách, padl již v září 2015 při prvním setkání s Blani. Že to bude taková pecka, jsme však nečekaly. Přináším rychloreport ze zimního kempování v Yosech: čtyři dny v YNP, tři noci ve stanu na sněhu, dva perfektní spoty s výhledem do údolí, jeden litr dobrého vína na hulváta vypitého z plastového vaku, dva srací sáčky a desítky hodin mrznutí ve spacáku. Upozornění: Tento text obsahuje vulgární výraz s.r.á.t (a jemu slova příbuzná) – omlouvám se za něj, ale zachovává to autentičnost celému příběhu.    

                    

Přípravy: Máš vařič? Máš lopatu? Máš stan a spacák?A co bear kontejner? Mám! A jede se! Jsme sbalené a už nás nezastaví ani nářky vyděšených američanů, kteří věří v předpověď počasí a v blížící se sněhovou bouři více,  než v Santu. Sraz v pátek kolem sedmé večer kousek v Castro Valley, přesun zavazadel do jednoho vozu, zanechání druhého v poklidné čtvrti a hurá na dálnici. Sněžné řetězy máme připravené, při vjezdu do údolí však překvapeně zjišťujeme, že se žádná bouře zdaleka nekoná a že budeme mít kliku, jestli bude sníh alespoň na vrškách. Kolem půlnoci rozděláme stan v Camp four a těšíme se na zítřejší dobrodružství.

 V sobotu ráno mizí naděje v slunečný běžkařský výlet s prvním ranním lijákem. Netruchlíme, vyždímeme stan i spacáky, zabalíme a už autem šplháme do vyšší nadmořské výšky za nižšími teplotami do lyžařského resortu Badger Pass. V půlce cesty již nadšeně obouváme autíčko do kovových botiček a déšť se pomalu mění ve snížek. Na parkovišti  u lyžařského ministřediska navštívíme místní Rangerbudku, abychom si vyzvedli permit ke campování v přírodě a abychom se od velmi pohledného, větrem ošlehaného fousatého rangera dozvěděli, jak se máme v ,,divočině“ chovat, kde je vhodné kempovat, kde ne, a především, jaké jsou naše možnosti a povinnosti, když na nás přijde bobek. Takže buď to máme vydržet, nebo to máme umístit do jedné ze záchodových budek, které jsou umístěné na trati, dále pak vykopat lopatkou jámu až na hlínu a zahrabat to (což při dvoumetrové sněhové pokrývce jde dost těžko) a poslední možností je pak využití ,,sracího sáčku“, který nám hned ve dvojtém vydání modrooký ranger s úsměvem podává a dodává, že je to velký ,,srací sáček“, že se nám tam toho vejde dost, že to je na více použití, že by nám to prý snad mohlo stačit. Rudé až za ušima podotýkáme, že asi rozumíme a že už víc detailů o sacím sáčku  slyšet nechceme. Po preventivní ,,srací přednášce“ už jen vyzvedáváme běžky z půjčovny, zabalíme nejnutnější do batohů a JIŽ v půl jedné odpoledne jsme ready vyrazit do divočiny k 16 km vzdálenému Glacier Pointu.

Dobývání G bodu: Hned po startu potkáváme Kočičáky, kteří shodou náhod také vyrazili okoštovat místní snížek.  Po první míli pak ještě naražíme na další českou dvojci Blančinných kamarádů. S nákladem na zdech nejsme takové běžkařské hvězdy, jak jsme předpokládaly, ale kolem půl páté jsme již 

u cíle. Zastavujeme se dvě zatáčky nad GP, nevěřícně koukáme na úžasný výhled na Halfdom a rozhodujeme se stan postavit zde. Mno, ono to s tím stavěním nebude tak horké, nejprve je nutno vykopat hrobeček na stan, respektive pořádný a hluboký hrob, jak se po hodině a půl tvrdé práce ukáže. Ale tak co, s pívem v ruce a západem slunce v zádech to jde hned lépe. Kolem šesté už večeříme zachumlané do spacáků, popíjíme vínko a hrajeme v kostky (budu mít štěstí v lásce, Blani mě o parník poráží). Večer se také o slovo přihlásí můj ,,srací sáček“, který s nevelkým nadšením jsem nucena otestovat. Funguje! Hlášky jako ,,že se na to nevyseru“ rázem získávájí nový rozměr a konkrétní podobu i tvar v mém batůžku. Po večerce pro mě nastává 10 hodin mučení ve spacáku. Při balení jsem si totiž hrála na hrdinnou frajerku a zabalila si jen Sira Pepu (Rimo 600) jako že mi to bude stačit. Jasná noc však bohužel přinesla pořádný mráz  (odhad tak -8 až -10°C), který oblíznul i vnitřní stěny našeho stanu. Bohužel ani sen o randění s Tomášem Klusem mě dostatečně nezahřál a tak brzy k ránu ztrácím nervy a vytahuju Blančinu ,,emergency foil“ a kuklím do ní celého Pepíka. To už pak zima ustoupí na usnutelnou teplotu a je dobře. Ráno na počest přežití tavíme sníh na čaj a vydáváme se na obhlídku G bodu. K mému překvapení se na vyhlídce, která ještě v září byla obsypaná stovkami vietnamčíků s foťáky a obtloustlými amíky, ocitáme samy. Jak tak v tichosti hledím do dáli, do údolí a na zasněžené vrcholky hor, uvědomuji si, že jsou na světě místa a chvíle, které vám vezmou dech a všechny starosti najednou odplují. Za takové okamžiky stojí za to žít!!!

Druhá štace: Po agonii na Glacier Pointu balíme stan, nazouváme běžky a vyrážíme dál, respektive zpět po stejné cestě se záměrem uhnout na první prošlápnutou pěšinku. Pěšinka se nekoná a cílem našeho dalšího campování se operativně stává Dewey Point, který má dle vrstevnic a polohy v mapce také nabízet slibná panoramata. Blani už je na pokraji sil, ale je to držák a nedá se! Do zvolené cílové stanice 

přicházíme se soumrakem, sotva pleteme nohama a máme kliku, že nacházíme jeden prázdný opuštěný hrobeček v závětří s expres výhledem na El Capitana. Rychle tavíme sníh na večeři, já ještě těsně před usnutí stihám vyhodit můj ,,srací sáček“ i s pokladem do sněhu před stanem a už spíme. Tentokrát aplikuji folii hned od začátku, počet naspaných hodin se tak násobí. V noci nás budí pouze sněhová bouřka, která přestává až okolo 10 dopoledne, k ránu je náš stan celý zachumelený cca 20 cm nového prašánku. Ze stanu vystrčíme nosy až když ze sněhových mraků vykoukne sluníčko a nám se tak ukážou opět kýčovité rozhledy na protější skály přes údolí. Na kraji útesu se kocháme a dáváme řeč s týpkem, co rok žil v Yosemite Valley – přes den lezl a večer makal na baru. On nám pak popisuje a pojmenovává jednotlivé police na Kapitánovi a rozebírá obtížnost Nosu. Jen těžko se nám to úžasné, opět velmi klidné místo, opouští. Zabalme stan, nahodíme běžky a čerstvým snížkem se vydáváme na poslední úsek, který končí na parkovišti u auta.

Tak zase příště: Závěrečný úsek je překvapivě lehký a velmi příjemný, protože nám na cestu svítí sluníčko a je teplíčko jen na tílko. Na parkovišti vracíme běžky, odměníme se v místním bufetu, odsněžíme auto a frčíme dolů do Valley si ještě trochu prohlídnout ty skalní velikány ze spod. Po cestě zpět do Bay area nás hřeje dobrý pocit ze super dobrodrůžo výletu. Mě však zároveň hlodá svědomí, že se do Yosemite budu muset opět co nejdříve vrátit, nejen pro další nezapomenutelné zážitky, ale především pro můj slavný,,srací sáček“, který zůstal na Dewey Pointu pod čerstvým prašanem u stanu.

 

Halfdom v mordoru při soumraku

 

Ranní kochanda nad Glacier Pointem

 

Výhled z Dewey Pointu

Jedna přisprostlá

 

 

Jedna s Blani

 

A jedna odjezdová melancholická z Valley

Tak to je z Yosemite winter punk výletu vše. Díky tomuto výpadu jsem si poprvé ozkoušela pravé zimní kempování a i přes probdělé promrzlé noci jsem se do toho bezhlavě zamilovala. Ten boží klid co v zimě v krajině panuje, mi učaroval. Blani děkuji za super parťáka do nepohody a těším se na další podobné úlety do přírody!

pa Zuza

 

 


Prosincové ležení a lezení

Tak konečně přináším zážitky, které alespoň částí zapadají do konceptu našeho LEZECKÉHO oddílu. Ale nejdřív trochu nudné lenivé omáčky o mně, která zase více zapadá do LEŽECKÉ části filosofie našeho seskupení. Zároveň Vám hned úvodem chci milí oddíláci a všichni čtoucí popřát kopec pozitivní energie, vůle a nadšení prát se všema překážkama v roce 2016 (ale i po něm:D )!

                    

 

Prosincové učeníčko a objevování - Předvánoční shon jsem si užila s dětmi ze základky, kterou jsem během prosince vcelku intenzivně navštěvovala, protože mi již skončil kurz Angličtiny. Každý den strávený s žáky druhého ročníku byl pro mě úžasným poznáním z mnoha úhlů.  Učitelka (úžasná to profesionálka) na děti vůbec nekřičela (to je tu podobně nekceptovatelné jako bití), S žáky jednala opravdu jak s partnery, neustále jim vštěpovala do paměti, jak je demokracie, pokora a respekt druhých důležitá věc pro úspěch v dnešní společnosti. A jak pouze pílí a vlastní ukázněností mohou dojít nejdál. Trošku mi chyběla ta dětskost, pohádky, hra! Všechno byla prostě promyšlená práce a úsilí se zdokonalovat. Možná msty až moc na můj vkus! Ale fungovalo to a děcka bylaopravdu ukázněná až z toho šel strach:D Byla jsem svědkem projektu ,,Tvorba vlastní knihy“ od výběru tématu až po výstavu knih, interview žurnalisty s autorem knihy a závěrečného promítání sestříhaného filmu z tvorby (,,magistry“ doporučuji – v případě zájmu můžu poslat celý projekt). Před Vánocemi se mi taky podařilo objevit několik vánočních koncertů od místní College of Marine: jazz,chorálový sbor i vánoční oratorium od Bacha.

 

Jen tak lehce k vánocování - Mno přiznám se, nebylo to úplně lehké vánocovat tu sama. Poznávání nových tradic je úžasná věc, ale ty české mi přeci jen chyběli a hlavně moje famílie. Uspořádala jsem ve svém domku pro svých pár mezinárodních známých ,,Velkou vánoční výměnu zkušeností“ (pro taťku VVVZ J ), bylo to jako v těch vtipech: sejde se Čech, Japonec a Američan…dále pak mexičan a číňan. Ochutnávali jsme různé vánoční mňamky a předávali různé info o vánocích. Tak například v Japonsku jsou prý vánoce více svátkem partnerů než svátkem rodinným, tedy takový Valentýn. Obecně prý asiati více než Vánoce prožívají příchod nového ,,čínského“ roku, který slaví v únoru. Američani mají Vánoce primárně o dárečkách a sladkostech. Z ochutnávání vánočních pokrmů mě dělalo největší problém ochutnat čínský dezert,,snowballs“ které konsistencí konkurovaly slimákům, chuťově to neumím přirovnat k ničemu co znám. Štedrý den byl z počátku jedna velká depka o samotě, večeře s patnácti vzdálenými příbuznými mé host-rodiny a bezednou skleničkou vína to však nakonec parádně zachránila a měla jsem se báječně. Ranní rozbalování dárků pak nebralo konce a opravdu jsem se smála, když host-mamce udělal největší radost kravský zvon a lipíčkovač PEZ s hlavou hrdinky z Ledového království.

Povánoční ,,lezecká“ výprava: Z vánočního blázince mě zachránili dříve již zmínění Kočičáci – Číča s Kocourem, kteří si mě přibalili s sebou na desetidenní lezecký výlet do Red Rocks. Plán zněl jasně, dojet na místo činu, spát v kempu poblíž a po celou dobu až do nového roku lozit a lozit. Mnojo, ale co čert nechtěl, zase byla kláda jak v lednici a my jsme vyměkli a Kočičáci geniálně zabukovali levný motel na šest nocí. Jelikož už měli vcelku jasnou představu, kam se pojede a že se bude lézt, tak jsem se o detaily lokace, příliš nezajímala. 

Díky tomu mě lehce unikla zásadní informace, že Red Rock Canyons NP se nachází v těsné blízkosti ,,města hříchů“ Las Vegas. A to jsem se předtím dušovala, že na toto místo vůbec nezavítám. Ale když v místě plném casin, světýlek, barů, hotelů a billboardů lakájících kolemjdoucí na show a koncerty, máte strávit skoro týden, tak se prohlídce pověstné ulice  ,,The Strip“, kde jsou všechna ta megacasina, prostě neubráníte. Zima nám upravila lezecké ambice tak, že první den jsme si dali běžecký warm up okolo červených skalech a další den dokonce průzkum vzdálenějších taky červených šutrů ve Valley of Fire. Pak už se počasíčko trochu umoudřilo a konečně bylo pod skalou přijatelně, tedy alespoň přes den a na sluníčku. Teplíčko vytáhlo lozit nás, ale bohužel také zástupy dalších nadšených lezců, lezkyň a lezčat. Takže to pod prosluněnými plotnami, kterých tam zas až tak moc nebylo, vypadalo, jak když tam dávají něco zadarmo. Na některé cesty se stály fronty a také se předbíhalo, když se člověk zrovna nedíval. To jsme pak teprve pochopili, proč jsou všichni lezci tak komunikativní a s ostatními se přátelíčkují. Ono se pak totiž snadněji domluví podržení vyhllídnuté cesty  a nenápadné přeskočení ,,strengeru“, kteří ne cestu čekají sto let. To znamenalo, že na některé cesty jsme my méně komunikativní a neznalí této taktice, vůbec neměli šanci se dostat, nebo spíš nemělo cenu čekat. To jsem si pak říkala: ,,Zlatý opuštěný kvaky na Drábovně“ (viď Vaisiku a Tome). Za prázdnými skalkami jsme se museli vydat do vyšších pater červenošutrů, ale i tam si nás během dne našli další lezcochtivci. Nesmím zapomenout na mé nadšení z všudypřítomných kaktusů všeho druhu a velikostí, hlavně v místech dopadu, kdyby člověk odlítl od skály. Neustále dokola jsem sama sebe bavila vtipem: ,,Pozor kaktusssss, kde ho vidíššššš.

Hrátka přírody a lidské mysli – Las Vegas, kolébka organizovaného zločinu, je pro mě nepochopitelným lidským dílem. Nějak postrádám jeho smysl, ale zároveň to obdivuji a tak nějak to dokládá tu americkou fantazii bez hranic. Jedná se o město, na pohled lehce větší než Hradec Králové, které stojí uprostřed pouště. Jediným zdrojem vody a elektřiny je přehrada ,,Hoover dam“, na kterou se jezdí dívat všichni návštěvníci Las Vegas a kterou tak střeží místní strážníci. V okrajových částech města lze pak poznat zelené čtvrtě s domky místních milionářu, kterým není blbý plýtvat vodou na stromky a zeleň, které v poušti normálně nemají šanci. V centru se pak nacházejí desítky obřích hotelů s casiny, které lemují Strip. Každý hotel nese osobitou tematiku, v jejímž stylu je zdoben interiér i exteriér. To pak můžete během večera navštívit: New York se Statue of Liberty, Eiffelovku v Paříži, kanály s Gondolami v Benátkách v druhém patře casina s fejkovou oblohou, džungli , ,,středověký“ hrad (uvozovky znamenají pochyby, že tolik neonů by ve středověku nerozdejchali), ostrov pokladů se sopkou, trochu větší (asi desetkrát) Křižíkovu fontánu se songy oslavující ameriku, řeckou mythologii a spoustu dalšího. Každý hotel dále nabízí celou řadu programu pro turisty a potenciální karbaníky a hráče: od koncertu Britney Spears, představení Davida Copperfielda, přes striptérskou show s výluvným názvem ,,Bouře v rozkroku“ až po dechderoucí vystoupení akrobatů v  Cirque de Solei. Na představení ,,Ká“ od  Cirque De Solei, jsme vyrazili i my a pokud člověk zapomnel, jaký balík vrazil do vstupenky (přepočítávat na koruny jsem se to ani neodvážila), tak to byl nezapomenutelný zážitek, který všem doporučuji. Z Číčina svědectví pak také stojí za to muzeum historie organizovaného zločinu, dále pak třeba muzeum voskových figurín. Navštěva této podivné lidské ,,zoologické zahrady“ uprostřed pouště byla dobrou zkušeností. Vlastně to byla docela sranda sledovat kontrast mezi netknutou panenskou přírodou a lidskou marnivostí.

Silvestr s rachejtlemi z youtube a návrat: Během několika dnů jsme se pěkně rozlezli, 

tak nám pak bylo skoro líto, když jsme na Silvestra zvedali kotvy, abychom se přesunuli do Santa Barbary, kde jsme měli oslavit Nový rok. Po cestě jsme se ještě stavili v NP Joshua Tree, který jsme okusili jen pěškobusem, lezení bude muset bohužel počkat zase na jiný trip. Ale camp hned u skalek, plný hippiesáckých lezců, kteří užívali místní pohodičku v poušti, vypadal velmi lákavě. V Santa Barbaře v bytě Číčiných rodičů pak kocour uplácal prvotřídní pomazánky, Číča nalila vínko a do půlnoci jsme mastili stolní hru Dangeon and dragons (to čumíš Legas co?). O půlnoci se nám pak stalo malé fóópáá, když jsme s šampaňským ve skleničkách vyběhli před barák, abychom omrkli místní ohňostroje. Nebylo tam nic a nikdo! Chvilku jsme přemýšleli, jestli jsme chytli správné datum.Pak jsme to  vzdali, šli zpět a pustili si rachejtle ze San Francisca z roku 2015 na youtube:D To nám to teda pěkně začalo. Na nový rok jsme si dali slavnostní běh podél Santabarbarských pláží (s luxusními domky v těsné blízkosti pláži a oceánu, které po mém velkém překvapení a výbuchu vzteku patří místním studentům – takže Harcov utřel:D ), novoroční koupanec v Tichém oceánu a křečovitě růžový západ slunce na známém přeturistovaném mole. Den před odjezdem dom jsme pak dali ještě lešeníčko v Echo Cliff, kde jsme potkali ,,Honnoldova bratrance“ (tak možná ne, ale podobný mu teda byl) a pěkně jsme si zalezli, fronty už byly menší než před Lídlem před otvíračkou. V něděli nám Číča před odjezdem dom ještě naordinovala návštěvu její oblíbené vinice, kde jsme si hráli na odborníky vín (teda alespoň já:D). S každým dalším vzorkem se z nás stávali větší a větší profíci, s více a více červenýma tvářičkama. A potom už si nic nepamatuju:D Jen cestu trajektem dom do Marin country.

 

Ještě pár fotek,aby jste se na mě mohli zlobit, až to budete načítat na mobilu a bude vám to žrát data. Některé obrázky jsou i z dílny Kočičáků či našeho čtvrtého nohsleda Petra.

 

Poušť v Red Rock Canyon

 

 

Lezecké fronty na sluníčku:

 

 

Hoover Dam u Las Vegas 

 

Slon z kamení v Valley of Fire

 

Josua Tree National Park

 

Echo Cliffs 

 

Večerní ,,Gay chvilka" v Santa Barbaře

Tak to by asi stačilo:D 

Tento trip byl díky péči Číči, abych měla stále plnou skleničku a Kocourovi, abych měla stále plný talíř a co lézt, zkrátka báječný. Mám já to ale kliku na fajnové české spolucestovatele a kamarády, to se musí nechat:D Z kocourem jsme si taky parádně nostalgicky zavzpomínali na Harcov, kde byl také odkojen:D V příštím díle jistě padne řeč na zimní bivakování na Glacier Pointu v Yosech během běžkařského výletu s mojí bláznivou Blani. Vypadá to na pěknej punk, tak snad nezmrznem. Jinak chci popřát Kačí Pospíchalové, abyste ji po příjezdu dom pořádně opili a zahrnuli láskou a otázkami:D Sobovi přeju aby se naučil péct bezlepkové sušenky,které mu pak budu nenápadně ujídat. Elišce přeju, aby mi odepsala na mail:D Míšovi přeju, aby se mu časem povedlo svou zelenou myslí nakazit i Růťu s Barčou. A Jardovi přeju, aby ještě napadlo hodně sněhu a mohl začít v Haničce pěstovat lásku k najetým kilometrům na běžkách. No a Haničce přeju, aby ty běžky nezačala nenávidět dříve, než si na ně stoupne.

pa pa Zuza

 

 


Díkůvzdání v Oregonu

Tak jsem konečně zase zvedla kotvy z Bay Area a vydala se na výlet – pro změnu na sever  do Oregonu. A stálo to za to! Více než oslava podzimu, sklizně a hrdosti prvních osadníků na kontinentě brambor, mi tato Thanksgivingová dovolenka připomínala vánoční prázdniny. Všude bylo spousta sněhu a rampouchů, vysokánské oregonské vršky měly bílé čepice a zima byla až praští (-6°F). Vánoční byla také rodinná atmosféra, vysedávání u krbu se sklenkou vínka v dlaních, vánoční výzdoba, která na sebe obecně v USA nenechá dlouho čekat a zimní sportovní radovánky.

 

 

Program našeho výletu - Thanksgivingové čtyři dny volna se blížily a my ,,čeští outdoráci ze San Francisca“ jsme měli v plánu vyrazit lozit

 do Red Rock. Počasí se ale rozhodlo, že nám to překazí a stáhlo teplotu na nelezitelnou (pro bábovky jako jsem já). ​Plán byl přepočítán, lezečtí matadoři se opravdu vydali lozit a já nakonec s mou dobrou duší Blankou a jejím přítelem Jeffem vyrazila za Jeffovými příbuznými do podhorského městečka Bend v centrálním Oregonu. Vyrazili jsme ve středu večer hned po práci, přespali v motelu, během dne jsme navštívili jedno z nejhlubších jezer v USA – Crater lake a ve čtvrtek odpoledne už jsme v Bendu zasedli k Thanksgivingové slavnostní večeři. V pátek jsme se nadšeně vydali okusit běžkařský areál pod Mt. Bachelor a v sobotu jsme pak na té samé hoře drandili na prknech a sjezdovkách. Večery jsme vyplnili návštěvami lokálních rodinných pivovarů, lázní a procházkou malebným zasněženým městečkem, které žije sporty všeho druhu. Blanka mě také stihla zasvětit do divů a krás obchodního řetězce Goodwill, kam amíci odkládají nepotřebné oblečení a věci, aby si je jiný amík (či nadšenec z čech) mohl za babku koupit (doporučuju!).

 

Thanksgiving  tradice – osobně je mi tento svátek daleko sympatičtější než Halloween. Podstata této národní americké oslavy je setkání celé rodiny u jednoho stolu, společné hodování, popíjení vínka a pohoda u krbu. Vypozorovala jsem, že Thanskgivingová večeře je v mnoha amerických rodinách ,,velký deal“ – zkrátka jídlo musí být přesně dle tradice, krásně nazdobený stůl a sváteční atmosféra – zkrátka jako u nás ta štědrovečerní. Na stole pak nesmí chybět ten obří krocan, nádivka – stuffing (vůbec netuším co všechno v ní bylo, ale mohla jsem se toho užrat), brusinková omáčka, šťouchané brambory, dušená zelenina (mrkev/ hrášek/ fazolky), červené víno a nový smysl mého života – Pumpkin pie či Pecan pie (dýnový/ pekanový dezert, který nemá chybu, mohla bych to jíst každý den celý den – v případě zájmu dodám recept:D). 

Trošku si ze mě utahovali, když jsem si koupila Pumpkin pie na cestu do oregonu a celou cestu jsem ho soustavně recyklovala. Se smíchem mi pak paní domu upekla ještě jeden, prý aby mi nenarušila dýňovou dietu. Další pochoutkou je pečená malá zelená dýně (squash) plněná masem či jen s máslem a hnědým cukrem. Co se zábavy týče, tak jednoznačně vévodí společné sledování fotbalového zápasu (rozumějte americký fotbal -  dále bez komentáře, aby mě zas někdo nevyhejtil:D), dále pak stolní hry a hádky o současné politické situaci (zda měl Obama pravdu či ne). Další tradicí v mnoha rodinách je zdobení vánočního stromečku a oprášení všech nechutně barevných vánočních dekorací a světýlek hned den po Thanksgivingu. A nesmím zapomenout na legendární ,,černý pátek“, který vytáhne z postele každého spořivého amíka v 6 ráno, aby se šel poprat do fronty před obchoďáky o nejlevnější pračku, tablet či šálu.

      

 

Inspirace – Když jsem v severní Californii a na území jižního a centrálního Oregonu viděla všechny ty vysoké špičaté kopce vulkanického původu, které se tyčí nad jinak placatou krajinou, bylo mi jasné, že této krajině dlužím nejednu návštěvu. Například čtyřtisícovka Shasta nabízí potěšení i pro lezce. Dále pak ,,Central Cascades“ nabízí vrcholky pro turistiku i freeride skiing -  Broken Top, Three Finger Jack,  vršky Tří sester a také již zmiňovaný Mt. Bachelor. Dále také národní park v okolí jezera ,,Crater lake“ by si zasloužil více pozornosti, než pouze 20 minutovou fotochvilku. Tuto oblast protíná ,,Pacific Crest trail (chodecká magistrála z Mexika skrz USA až do Canady), který mi ruší mé klidné spaní a stále mě nutí přemýšlet nad tím, jak to provést, abych si alespoň kus mohla ujít. Neposlední Oregonskou zajímavostí je ,,high desert“ . Mno je toho tady jako hub po dešti a já mám tak málo času to všechno procestovat:D Ale nic není zadarmo, tak zas hurrrááááá do práce a vstříc vánoční horečce!

Pár obrázků pro namlsání:

Výhledy za jízdy

 

Zimní radovánky

 

Ochutnávka místní rezavé vody

 

A jedna návratová s přestupem ve Friscu.

 

To mě připomnělo, že se blíží moje první Vánoce bez maminky:) a rodinného teplíčka, bez českých perníčků, českých koled s muzikanty v klášteře, zasněženého Vrchlabíčka, českých pohádek z gauče se setruchou a hlavně BEZ JEŽÍŠKA (ten tady totiž neexistuje!!!). Také to budou Vánoce bez vínové besídky s Katy a Naty, bez vánoční besídky s HO-Větrák a bez opilého Jardy, bez hooodně medoviny s Tomem na libereckém náměstí a bez pečení madlových houbiček s mojí babi. Já vím, jsem měkouš, ale prostě mi to bude chybět!!! Na druhou stranu to budou Vánoce s kouzelným Elfem, který se každou noc přemisťuje na jiné místo v domě,aby pak mohl Santovi naprášit, co kdo vyváděl, Vánoce se Santa Clausem, který přinese dárky až ráno a vánoce, které budou prostě jiné a jistě obohacující.

 

Tak ať jsou i ty vaše obohacující, usměvavé a pohodové:D

Pa Zuza

 


Part 4 

Tak a je tady říjnové vydání reportu. Některé věci se dostávají do prozatím příjemného stereotypu, takže nahlížím na uplynulý měsíc jako na celek a snažím se zjistit, co mi toto prostředí dává, bere a jak obohacuje mé psychično, fyzično i sociálno. Některé části reportu jsem psala postupně během celého měsíce, můžete tedy s úsměvem sledovat můj myšlenkový pochod, vývoj či pokles. Omlouvám se za přílišné filosofování. Trošku mi také ujela klávesnice a je toho román, tak se toho neděste, čtěte to na části a nebo si udělejte ranní kávičku či večerní čaj s medem a směle do toho:D

Obecně musím konstatovat, že po materiální stránce se mám jako prase v žitě. Jídla dost, peněz akorát, vlastní supr minidům a taky spoustu profitů ze zazobanosti rodiny. Jak jsem psala, že tato rodinka si může koupit cokoliv, ale nemá čas to používat, tak přesně to mi hraje do karet! Takže mám vlastní kytarku, horské kolo, stan a nyní už i auto k dispozici o víkendu na kratší výlety (jejich třetí auto – koupili si novýho jeepa bez střechy). Zdálo by se, že mi nemůže nic chybět a přesto mě tu spoustu jejich zvyků, zlozvyků a přístupů trápí a občas i děsí (Někdy se mi taky velmi stýzká :( ) Občas si připadám jako póvl, služka a levná pracovní síla z Evropy a občas zas jak princezna na hrášku. Divnej mix pocitů, vlastně tu neznám svou roli, cenu a místo. Po ročním pobytu ze mě nejspíš buď bude hektický materiální přenadšený amerikofil, který bez svého hrnku kávy nedá ani ránu či hluboce smýšlející, materiálně odproštěný sluníčkovec, který amíky nenávidí. Doufejme, že něco mezi.

 

Něco na zamyšlení (3. 10. 2015) – Moje kamarádka Klára strávila toto léto na Sri Lance, kde měsíc učila místí děti angličtinu. Jednalo se o dobrovolnickou činnost, za kterou dostávala jídlo a noclehy. Včera jsem si přečetla její report (http://www.horizonlanka.org/volunteering/klara-gebhartova/) a zamrazilo mě. Došlo mi, že já tady nyní prožívám pravý opak toho, co ona v chudém východě. Klárka ve svém reportu popisuje, jak nepochopitelně šťastní, jsou ti lidé, kteří nemají nic a nikam nespěchají, dovedou si užít sílu naprosto obyčejného přítomného okamžiku a netruchlí nad tím, co nemají. Já jsem naopak mezi lidmi, kteří po materiální stránce mají všechno: čerstvé prvotřídní maso každý den k večeři, dovolená na Ha​wai jednou do roka a víc, špičkové prvotřídní vybaven&